Před nedávnem jsem na internetu shlédla video, které představovalo stravování dětí v jedné japonské základní škole. Vše, co jsem v něm viděla, bylo tak rozdílné oproti našemu systému, že mě napadlo podělit se o některé postřehy s vámi.
Hned v úvodu videa najdete titulek s principem, který ve zdejší škole uplatňují: 45 minut školního oběda má pro vzdělávání dětí stejný význam jako hodina matematiky nebo čtení. Je tedy patrné, že ke společnému školnímu obědu zde přistupují se vší vážností.
Krátký film začíná tím, že jedna z žaček předvádí, jak je na svůj oběd ve škole připravená. Ukazuje, že si z domova odnáší látkový ubrousek, jídelní hůlky, zubní kartáček a hrníček, ale také zástěrku, čapku na hlavu a roušku přes ústa, aby se mohla, jako její spolužáci, před jídlem převléknout.
Obědy se připravují ve školní kuchyni, přičemž se důkladně sleduje původ surovin. Jsou používány plodiny vypěstované ve školní zahradě, o kterou se starají sami žáci. Při nákupu zboží se upřednostňují lokální potraviny. Nepoužívají se polotovary, vaří se ze základních surovin. Po uvaření oběda ho kuchaři připraví pro jednotlivé třídy do přepravních nádob, které uchovávají ve speciální místnosti. Tam si pro oběd přijdou za doprovodu učitele děti, které mají v konkrétní třídě službu. Odnesou si s sebou i potřebné čisté nádobí. Ještě, než odejdou, nezapomenou žáci poděkovat kuchařkám za vynikající oběd.
Po příchodu do třídy nastává chvíle servírování. Děti totiž obědvají ve svých třídách na stolech, které si předtím prostřely svými z domova donesenými ubrousky i vlastními jídelními hůlkami. Připraví si i své zubní kartáčky a hrnečky. Jídlo rozděluje na talíře také služba. K obědu, který sestává z polévky a ryby s bramborovou kaší, patří ještě chléb a krabička mléka. Děti si popřejí dobré chutnání a pouštějí se do jídla. Jedna ze žaček připomíná, že brambory vypěstovali a sklidili šesťáci na školním pozemku a hrušky v omáčce pocházejí od blízkého farmáře. Je zajímavé, že ve třídě s nimi obědvá i učitel. Po celou dobu je sleduje a nechává jim samostatnost. Děti jsou veselé, smějí se, při jídle si povídají, ale jsou ukázněné. O zbývající jídlo se podělí. Po obědě si společně vyčistí zuby.
Ušpiněné nádobí naskládají děti do košů a služba je odnese zpátky do školní kuchyně. „Mléčná služba“ mezitím vybere od spolužáků prázdné krabičky od mléka, vymyje je a dá na určené místo sušit. Obaly se dále využívají jako druhotná surovina.
V závěru krátkého filmu je vidět, že děti v této škole také uklízejí, zametají a vytírají třídy, schodiště, chodby i tělocvičnu.
Překvapilo mě, jak jsou japonské děti vedeny k práci. Pěstují a sklízejí zeleninu na školní zahradě, přenášejí jídlo do třídy a odnášejí špinavé nádobí zpátky do kuchyně. A co teprve závěrečný úklid celé školy! I malé děti tak poznávají důležitost práce, mají k ní úctu a určitě tím zlepšují i svoji šikovnost.
Velmi vysoká pozornost je věnována hygieně. Nejenže si žáci před obědem obléknou zástěrky, čepičky a roušky a učitel dohlédne, aby si řádně umyly ruce, ale po jídle si společně vyčistí zuby. Zajímá se u nás někdo o to, jestli si děti před jídlem vůbec myly ruce?
Zajímavé pro mě také je, jak se při výběru surovin zdůrazňuje jejich místní původ a jak jsou s tím seznamovány i malé děti. I když se v našich končinách začíná původ surovin více sledovat, nedovedu si dost dobře představit, že bychom dětem vyprávěli, odkud jsou brambory nebo jablka, která právě jíme…
Dost možná, že to takhle nevypadá v každé japonské škole, ale určitě bychom se mohli něčím inspirovat. Žijeme sice v jiném kulturním prostředí, ale řada věcí je pro všechny lidi společná. A úcta k práci patří podle mého názoru k těm důležitým.
Video můžete shlédnout zde: http://www.onetv.cz/detail/podivejte-se-na-video-z-japonske-skolni-jidelny-neuverite-vlastnim-ocim